37. výročí

nejen demonstrativního protestu Jana Palacha,který na následky svých zranění zemřel 19.1. 1969
Vím, že se rok co rok opakuju, ale…………..
Jan Palach
(11.8.1948 – 19.1.1969)
„Pochodeň č. 1“

Jan Palach, český student, který se 16. ledna roku 1969 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy upálil na pražském Václavském náměstí, přichází na svět 11. srpna roku 1948 ve středočeských Všetatech (okres Mělník) jako syn majitele cukrárny a cukrářské výrobny.

Již v dětství si Jan Palach oblíbí historii (na všetatské základní škole má také dějepis nejraději, jinak je žákem spíše průměrným) – díky otcovu vyprávění zná životní osudy vůdčích postav českého národa (např. Mistra Jana Husa, Jana Žižky apod.). Zároveň je Jan vášnivý čtenář – nejprve čte zejména knihy Verneovy a Jiráskovy, později u něj začíná převažovat četba naučné historické literatury.

Když je Palachovi třináct, jeho otec umírá – Palach se s jeho smrtí jen velmi těžce vyrovnává. Matce pak s výchovou synů, Jana a jeho o sedm let staršího bratra Jiřího, pomáhá dědeček obou chlapců.

V roce 1963 začíná Jan Palach studovat na gymnáziu v Mělníku – zde patří, stejně jako na základní škole, k žákům průměrným, když jeho největší slabinou je ruský jazyk. V úrovni všeobecných znalosti ale Jan Palach své spolužáky převyšuje.

Po maturitě v roce 1966 skládá Jan Palach úspěšně zkoušky na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (chce studovat všeobecné a české dějiny) – není ale přijat. Po tomto neúspěchu se pokouší Jan Palach o studium jiné vysoké školy a nakonec je přijat na Vysokou školu ekonomickou, kde pak od podzimu roku 1966 studuje.

O letních prázdninách roku 1967 Jan Palach odjíždí na brigádu do Sovětského svazu, kde pracuje na stavbě slepičí farmy – zde se zviditelní tím, že vyvolá stávku českých brigádníků-studentů, kterým je pak díky této stávce zkrácena pracovní doba z deseti na osm hodin a zlepšeno stravování.

Na jaře roku 1968, v období tzv. „pražského jara“, tedy v období „obrodného procesu“ v československé komunistické straně, se Jan Palach velice intenzívně zajímá o společenskopolitické dění, je zastáncem společenských změn.

Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna roku 1968 zastihne pak Palacha doma ve Všetatech – Jan Palach odjíždí do Prahy.

V září roku 1968 je Palachovi, po předchozích rozdílových zkouškách, povolen přestup z Vysoké školy ekonomické na filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde začíná studovat obor dějepis a politická ekonomie.

Na podzim stejného roku pak Jan Palach brigádnicky pracuje ve Francii.

Po návratu do Prahy se Jan Palach 7. listopadu roku 1968 účastní pražské manifestace mladých dělníků a studentů za národní samostatnost – manifestující protestují proti porušení československé suverenity – manifestace je nakonec rozehnána Veřejnou bezpečností (policií).

V této době Jan Palach začíná pociťovat, že československá veřejnost pomalu, ale jistě, upadá do jakési letargie – okupační vojska nepřipouštějí žádný náznak ozbrojeného protestu, kolaborantská komunistická klika zase protestu politického.

Jan Palach se rozhodne národ z této letargie vytrhnout a 16. ledna roku 1969 se pak na pražském Václavském náměstí na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a proti ústupkům komunistických pohlavárů okupačním silám (je zaváděna cenzura atd.) upálí.

Po svém činu Jan Palach nezemře hned – s těžkými popáleninami je převezen na kliniku plastické chirurgie v pražské Legerově ulici, kde pak 19. ledna roku 1969 umírá – Palachův pohřeb 25. ledna roku 1969 se stává celonárodní manifestací proti okupaci Československa.

Palachovy ostatky jsou pak uloženy na pražských Olšanských hřbitovech, odkud je ale pak v roce 1973 komunistická policie nechává přenést (po předchozím zpopelnění) na hřbitov v Palachových rodných Všetatech – na Olšanské hřbitovy se Palachovy ostatky vrátí až v roce 1990.

Měsíc po činu Jana Palacha se ke stejné oběti odhodlá další student – Jan Zajíc.

Příspěvek byl publikován v rubrice Žhavé téma a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

2 komentáře u „37. výročí

  1. Že se opakuješ? No a?Některé skutky a některá výročí bychom si měli připomínat nejméně každoročně. Protože nepřipomínat si je – to je první krok k zapomenutí. A zapomenout znamená muset si to v budoucnu prožít znovu.A já nechci jednou svým dětem, tak, jako to dělali mí rodiče, vykádat historii „do školy“ a historii „pro tebe“.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *