Dětské pokojíčky a podobná zákoutí

V několika diskusích s Barmankou Bárou o rodičích a dětech, všech druhů a věkových kategorií, jsme narazili/y i na téma dětských pokojíčků, jako na téma poněkud kontroverzní:o)

Já to měla jednoduché, rodiče se rozvedli, když mi bylo 19, táta se odstěhoval do Prahy, máma si pořídila jiné bydlení, pak ještě jiné a pak dům, v kterém se posledních 10 let o 1. patře říká “ tady jsi doma“, ale fakticky to žádné doma není, je to cizí  prostor, v kterém je doma každá návštěva, která v něm sem tam přespí.

Samozřejmě by bylo prima, kdyby se člověk po celý svůj život měl šanci vracet do svého původního domova, kdykoliv když je nejhůř, nebo nejlíp, rozrazit dveře svého dětského království a zavrtat se do známých peřin své nejmilejší postele, rozhlédnout se po místnosti a vidět známé věci, tak, jak to známe z filmů, většinou amerických:o), ale, je tohle možné?

Já se domnívám, že to většinově možné není, většina rodičů totiž nežije ve velkých domech, v nichž si mohou dovolit zachovat dětem všechny ty krásné vzpomínky na jejich dětství.

Když začnu tím romantičtějším, někteří rodiče darují své domy dětem a vystěhují se „na vejminek“. Někteří rodiče svůj dům prodají, aby mohli přispět na domy, nebo alespoň byty svým dětem, aby pak sami bojovali s hypotékou, nájemným, nebo poplatky v DD.

Někteří se ale třeba rozvedou a jsou nuceni domov prodat, aby si mohli pořídit každý svůj, nebo každý pro svou novou rodinu.

Někteří rodiče si pořídí nové bydlení na hypotéku a v mnohých případech jsou nuceni část domu, nebo bytu pronajímat, aby ji měli z čeho splácet.

Většina našich bývalých domovů se ale odehrávala v bytech, v minulosti ne příliš velkých, a tak v případě 2+1, si rodiče po odchodu dětí dopřáli ten luxus, nerozkládat každý večer sedačku v obýváku. V případě luxusu 3+1 si po odchodu dětí třeba rozdělili ložnice a mnozí se tak po desetiletí vyspali v tichu:o), nebo vyrobili z třetího pokoje pracovnu a hostinský pokoj. Zkrátka a dobře, většina rodičů v bytě  „rozleze“ do uvolněného prostoru a začne ho využívat tak, jak po tom v minulosti toužili.

Nesmíme ovšem zapomínat ani na další podskupiny  rodičů, například ty, kteří se museli v posledních desetiletích pohnout z místa, aby si zajistili práci, nebo ty, kteří si nemohli nadále dopřát luxus konečně vyprázdněného 3+1, ale z důvodu vysokých nákladů a nízkých příjmů, se museli přestěhovat z center měst, do menších měst, mnohem menších bytů, většina dětí si totiž na své bývalé dětské pokojíčky finančně nepřispívá.

Můj syn už u Vltavy 15 let žádný pokojíček nemá, bydlí “ ve svém“ bytě, a tady u Labe jsme mu pokojíčky přistavěli, má v nich své věci, taky postele a věci svých dětí, když čas od času přijede, mohl by rozrazit své dveře a vrhnout se do svých peřin, ale nedělá to 3 roky tam nebyl, vlítne do mého pokojíčku, do mé postele a rochní se v těch mých, i se svýma dětma:o), takže z jeho pokojíčků se postupně stává sedlovna.

A co vy? Máte ještě své pokojíčky?

Příspěvek byl publikován v rubrice Modona online a jeho autorem je Modona. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *